logo


Během svého života jsem občas narazil na lidi, kteří mně pomohli výrazně otevřít obzory a na řadu věcí pohlédnout i z jiného úhlu pohledu.

Před několika lety jsem byl v Holandsku na semináři Brandon Bays, na které jsem se potkal s paní, která se jmenovala Jane. Byla z Anglie, žila dlouhou dobu v Londýně a v době, kdy jsme se potkali, kousek za Londýnem.

Na této paní nebylo na první pohled zdánlivě nic neobvyklého – krom jediné věci, bylo jí 78 let. Na seminář přišla o holi, jak by se v tomto věku asi i dalo očekávat.

Ovšem vše se zcela změnilo v momentě, kdy jste se začali s Jane bavit.

V prvé řadě, Jane se naprosto odmítala bavit o svém zdravotním problému, kvůli kterému nemohla chodit. Vždy jen mávla rukou a prohlásila, že to je jen chvilkový problém, kterým se absolutně odmítá zabývat, protože za její myšlenky ani nestojí.

V druhé řadě, Jane ve svém věku byla naprosto moderní člověk. Asi tak půl hodiny mně vášnivě vykládala o rozdílech mezi Windows a Apple OS a o tom, co se jí na kterém operačním systému líbí více (a ne, skutečně nebyla z technického oboru).

Ovšem asi největší překvapení bylo, když na vás Jane vybalila, že na seminář do Holandska přijela automobilem. V 78 letech přijela ze země, kde se jezdí vlevo, do země, kde se jezdí vpravo!

O několik měsíců jsme navštívili Jane i u ní doma, kam nás pozvala. Nejprve bylo poměrně náročné vůbec sladit nějaký termín, protože Jane měla kalendář naprosto nabitý – výstavy, koncerty, divadlo, vernisáže, konference, semináře a já nevím co vše ještě. Nakonec se ale v jejím nabytém kalendáři naštěstí dva dny podařilo nalézt – a tak jsme vyrazili.

U Jane doma bylo pořád plno. S vášní a laskavostí všechny hostila, v 10 večer ještě narychlo něco upekla, aby hosté neseděli naprázdno (to dá přeci rozum). O holi samozřejmě už nechodila, protože jak sama říkala, je to jen „dočasná záležitost, co nestojí ani za řeč, ani za pozornost“. Před domem měla obrovský pozemek (zahradu), o kterém nám s nadšením povídala, jak ho celý přenechala fotbalovému klubu teenagerů, aby si mohli o víkendu ráno chodit trénovat, což Jane s radostí a veškerou pozorností pozoruje s kávou v ruce s terasy (vsadím se, že pak i klukům ještě něco navaří).

Jane byla bohatá. Vlastnila několik bytů v jedné z nejdražších čtvrtí přímo v centu Londýna. Nikdy to ale nedávala najevo. Jezdila obyčejným autem, šetřila energií (protože jak sama říkala, už teď není dost tepla pro všechny) a když už hovořila o svých bytech v Londýně tak hlavně v souvislosti s tím, jak její nejmenší garsonku, ve které se sotva vyspíte, miluje její kamarád, který když si v Londýně koupil v aukci za 40 milionů Liber obraz Piccasa, spal s ním v její garsonce (což pro ní byla ta největší čest a pocta).

Jane stále žije. Dnes už jí je o pěkných pár let více, ale to pro ní neznamená vůbec nic. Jane žije svůj život stále naplno.

Možná si nyní říkáte, že Jane tak trochu nepatří mezi normální lidi. Já jsem o toho hodně přemýšlel, ale myslím si, že je to právě naopak. Myslím si, že Jane je ve skutečnosti jedna z mála normálních lidí, které jsem kdy potkal. Myslím si totiž následující:

  • Myslím si, že naopak není normální už po padesátce rezignovat na život a brát to tak, že vše už mám za sebou a jediné na co se ještě mohu těšit, je důchod. Toto často vídám u vrstevníků mých rodičů.
  • Myslím si, že není normální s jakoukoliv nemocí nebo hendikepem pěstovat v sobě stavy sebelítosti. To by Jane nikdy neudělala.
  • Myslím si, že není normální být uzavřený na svém malém písečku, ve svém malém prostoru malého (až žádného) okruhu zájmů a lidí. Hodně lidí takto žije. Pro Jane nikdy žádné hranice neexistovaly a s otevřeným srdcem vítala do svého života jakékoliv lidi. Myslím si, že my jako lidé jsme se narodili s přirozenou tendencí družit se, žít v komunitách, sdílet a poznávat.
  •  Myslím si, že není normální kumulovat majetek jenom proto, abychom se mohli předvádět a těšit se z toho, jak nám někdo (sousedi) mohou závidět. Vlastně si myslím, že stavět své životní priority na kumulaci majetku je ta největší blbost a omezenost, kterou si jen umíme představit.

 

Tolik tedy k Jane. Příště třeba o někom z dalších zajímavých lidí, které jsem měl to štěstí potkat a poznat.