logo


Poslední dobou jsem dostal několik proseb a dotazů, zda bych nenapsal něco na téma, jak se vydat na cestu úspěchu s dětmi. Trochu mě to překvapilo, protože si nemyslím, že jsem ten pravý, na jehož názoru se v tomto ohledu ptát – ale jelikož je to přání čtenářů, pokusím se vyhovět 🙂

Takže, ještě jednou bych chtěl hned úvodem zopakovat, že se nepovažuji za povolaného hovořit o této záležitosti – s ženou totiž děti nemáme. Asi se ptáte proč, takže se pokusím stručně zodpovědět – je to vcelku jednoduché, pořád na nás potřeba a touha mít děti zkrátka „nepřišla“ a zakládat rodinu jenom kvůli tomu, že se to tak nějak sluší, patří, očekává to okolí i rodiče, není náš styl. Nejsme ani přesvědčeni o tom, že děti jsou investice na stáří (pár našich známých, co mají na stáří na krku potomky na drogách, a rozhodně nic nepodcenili ve výchově, by mohli povídat), a vzhledem k tomu, že na našich cestách jsme viděli tolik dětí, co nemají co do pusy, zastáváme názor, že mít v dnešní době děti může být stejně sobecké, jako někteří mohou tvrdit, že je sobecké děti nemít. Máme přátele, které děti mají, a neumí si to bez nich představit, máme přátele, které děti nemají – a neumí si to představit s nimi, máme přátele, které děti mají, ale je to jako by je neměli, a známe lidi, co děti mají, ale sami od sebe nám nečekaně přiznali, že pokud by se mohli vrátit v čase, tak by se rozhodli je nemít – jenom se to bojí říci komukoliv nahlas, protože je to společensky nepřijatelný názor. Takže i zde  zkrátka platí, že co osoba, to názor, zkušenost a volba, a jelikož my děti nemáme, je pro mě velmi těžké psát o úspěchu a dětech, když sám nevím, jaké to je.

Pokud se ale přesto rozhodnete přečíst si můj skromný názor, zde tedy je.

Jednak naprosto otevřeně přiznávám, že s dětmi je bez debat otázka úspěchu-kariéry-riskování výrazně náročnější. Umím si empaticky představit, jak se po narození dítěte od základu naprosto vše změní, obrátí naruby, postaví na hlavu, přerovnají se priority, a pocit „bezpečí“ a neochoty riskovat dostanou naprosto jiný rozměr. Ano, uvědomuji si to, přiznávám to a o to větší obdiv mám k těm, kteří bojují s rodinou – a za rodinu.

Na druhou stranu ovšem také musím přiznat, že u mnoha lidí se děti staly více výmluvou, než že by skutečně tito lidé něco nemohli, zatím co u jiných se děti naopak staly úplně novým životním motorem.

Začneme těmi výmluvami. Děti jsou skvělá a zaručeně fungující výmluva, proč tvrdit, že nemůžu nic změnit, proč zůstat ve stavu současném a raději se o nic nesnažit a „neriskovat“. Děti jsou vlastně u řady lidí ta úplně nejlepší, nejspolehlivější výmluva, jakou mohou mít. Přitom je to vcelku nesmysl.

Rozhlédněte se po okolí, prohledejte trochu internet – a naleznete bezpočet příběhů svobodných(!) matek, které s dítětem na krku dokončily vysokou školu, nebo začaly úspěšně podnikat, nebo obojí, nebo něco úplně jiného.  Najděte si na internetu jméno Marissa Myers, která jako relativně novopečená matka řídí jednu z největších společností světa. Zjistěte si něco o bývalé generální ředitelce české pobočky Vodafone, která dokázala současně řídit další obří společnost a být u toho matkou.

To vše mě přivádí ke druhé skupině lidí, pro které se naopak děti stávají novou životní výzvou. Vidím to například na mém švagrovi, kterého potomek změnil k nepoznání. Než se jim narodil kluk, moc dobrý dojem jsem z něho nikdy neměl, byl to takový kluk bez ambicí, s řadou předsudků, mizernou prací – a celkově jsem mu moc nerozuměl. S narozením potomka se změnil k nepoznání, doučil se další jazyk, naučil se spoustu nových věcí, prošel různými školeními, našel si mnohem zajímavější práci, začal na sobě pracovat v mnoha ohledech – zkrátka se změnil k nepoznání, je to nyní opravdu fajn chlapík! Potomek mu dodal nový elán, novou sílu, a v mých očích se rozhodně začal stávat z ne příliš úspěšného člověka mnohem úspěšnějším a schopnějším, navíc dobrým a zodpovědným otcem.

Ze svého okolí mých vrstevníků také vnímám, že to, co je ve skutečnosti brzdí, nejsou často vůbec děti (výmluva), ale spíše jiné, závazky, nezřídka například hypotéka. A tady přiznávám, že ani já bych nevěděl, jak z takové pasti ven. Já bych v prvé řadě nikdy žádnou hypotéku nebral, protože bych šel udělat vše pro to, abych z našetřených peněz rozjel něco, co mně umožní koupit si byt nebo dům hotově tak maximálně do 5-ti let. Ale to už je jiná otázka, kterou tu nechci nikoho raději „provokovat“, protože vím, že z nějakého důvodu jsou lidé na téma hypoték velmi choulostiví a nenechají si na své hypotéky „sáhnout“ –  a já už na toto téma zde toho napsal zde dost, takže čtenáři můj názor znají.

Takže, pokud máte děti a myslíte si, že vás to brzdí v podnikatelském rozletu, nejprve si upřímně položte otázku, zda jsou to opravdu ty děti. Není to něco jiného? Vy sám? Vaše žena? Jiné okolnosti? Jiné závazky? Zkuste nejprve zapracovat v této sféře. Řešení vždy existuje, jen je třeba takové hledat.

No a pokud se bojíte s dětmi a rodinou příliš riskovat, což naprosto chápu, začněte pomalu. Důležité je začít, i pokud by výsledek měl přijít až za 10 let, je to lepší, než pokud by nepřišel vůbec a vy na tom za 10 let byli pořád stejně. Pokud chcete cokoliv ve svém životě změnit, naplánujte si to po tak drobných krocích, aby to nebyl pro vás větší risk, než si můžete dovolit. Jinými slovy, nedělejte řešení radikální, ale postupná, zkuste si případně najít „parťáka“, se kterým byste na dané věci mohli pracovat ve dvou a pokusit se tak efektivněji rozložit si čas a prostředky, nebojte se vysvětlit své rodině své záměry (častým problémem bývá také nedostatečná komunikace v rodině) a především, najděte uvnitř sebe tu pravou touhu a vůli udělat cokoliv lepšího pro své děti, protože mám přesvědčení, že to je silný a upřímný motor, který hodně pomáhá.

A závěrem, pamatujte si jednu věc. Možná nechcete nic měnit, protože si myslíte, že vaše rodina je tak v „jistotě“. Tato jistota ale může trvat jen do momentu, než váš zaměstnavatel začne propouštět, než přijde další krize, než vaše firma zkrachuje, nebo cokoliv jiného. Proto nejlepší jistotou je diversifikace – pomalu se snažit pracovat i na jiných věcech, snažit se v něčem zlepšit, zdokonalit, nebát se velmi pomalu a opatrně něco rozjíždět – prostě nepočítat s dnešními „jistotami“, protože ať se nám to líbí, nebo ne, ty jsou ve skutečnosti vysoce nejisté. Taková je doba, lepší to nebude (ani až naše republika zrudne a Sobota se Zemanem půjdou spasit svět), a přizpůsobivost situaci je jednodušší, než se jí snažit silou změnit (tj. naučit se přizpůsobovat nejistotám a počítat s nimi je jednodušší, než jakékoliv nejistoty eliminovat úplně, což je jen pouhá chiméra).

Tolik tedy můj skromný názor a zcela respektuji, že co člověk to názor a zkušenosti jiné.